*** internetový časopis nejen pro ženy *** *** magazín životního stylu *** *** stárnutí je jediný způsob, jak žít dlouho ***
Dnes má svátek:
Cesta do neznáma Člověk Zpověď Zrcadlo
Cesta do neznáma Proč po tváři stékají mi slzy, Proč už se mi nechce žít!? Vždyť říkal mi lásko, budeme navždy spolu. A já mu věřila, celé své srdce i tělo jsem mu dala. Jak jen mi to mohl udělat!? Proč mě jen zradil!? Už nevím jak dál, ostrou břitvu v ruce tisknu, chci na všechno zapomenout na té cestě do neznáma. V jediném okamžiku se mé tělo spouští k zemi. Teď snad pochopí, jak moc mi ublížil a že nemělo cenu bez něj žít!!! autor : Žabka Člověk Zemřel člověk, který miloval život, zemřel člověk, který měl své sny a přání. Člověk, který věděl, co je bolest a co utrpení! V životě chtěl mnohé dokázat. Nechtěl být jen obyčejný člověk. Chtěl slávu mít a být milován. Avšak zemřel sám a opuštěn. Jeho sny a tužby se náhle rozplynuly. Před svou smrtí vyřkl větu, která mi v mysli navždy zůstala: "Za svého života jsem nestihl dokázat to, čeho jsem byl schopen, nestihl jsem udělat svět lepším, jak jsem chtěl, ale dnes už konečně vím, že chtít slávu a peníze je pouhé bláznoství." Co říci na závěr mám, snad jen to, že zemřel obyčejný člověk. autor : Žabka Zpověď Věděla jsem, že budu muset jednou dospět, avšak netušila jsem, jak moc rychle. Život se mi před očima rozpadá a já se cítím tak moc slabá. Najednou všichni ode mě odvracejí tvář, i ten kterému jsem nejvíc věřila. Nikdo z nich netuší, jak moc mě to bolí, zůstala jsem sama, sama v slzavém údolí. Proč si každý myslí, že mám srdce z kamene, srdce bez lásky a bez citu. Každý den si pokládám stejnou otázku, mám či nemám i já právo na lásku?! Čas dál pomalu pluje a ze mě vyprchává veškerá naděje. Naděje na krásný život, život plný lásky a opravdového citu. Budu dál jen žít ten falešný život, život plný zloby a chmurných vzpomínek. A budu doufat, že snad někdy přijede princ na bílém koni a navleče mi zlatý prstýnek! autor : Zdenula Zrcadlo Ráno jsem se probudila, podívala do zrcadla a v něm viděla cizí tvář, tvář kterou jsem neznala. Oči rudé jako oheň, bledá smutná tvář. ne to nemohu být já! Má ruka prudce padá a zrcadlo se na střípky rozpadá. Teď už snad pochopím, že jsem žila život plný falešných přátel a zbytečných nadějí. Odpusťte mi, snad chtěla jsem jen svůj život naplno prožít. Tenkrát jsem však netušila, jak jsem si tímto rozhodnutím život zkazila. Vzpomínám na ten den, když jsem si poprvé pustila do žíly ten jed. Všichni kolem mě se jen usmívali a já myslela si, že drogou se mé problémy vyřešily. Teď už vím, že to pravda nebyla, droga jen mé problémy zakryla. Avšak již pozdě je, vyprchala ze mě i ta poslední naděje. Odpusťte mi, chtěla jsem žít život bez poskvrny, ale nedokázala jsem to. Dnes už bez drogy nemohu žít, mohu o krásném životě jen snít. Odpusťte mi, jsem slaboch a já to vím, proto už navždy odcházím! autor : Zdenula
spolupráce s webmaster
